Konec?

Konec. Byla tma. Ticho. Bylo teplo. Teplo sálající ze starých kamen u stěny. Ale jemu byla zima. Úzkost. Strach. Samota. Procházely mu celým tělem. Nenáviděl to! Nesnášel ticho a samotu. Ale často byl sám. Byl mezi lidmi, ale přesto sám. Trápilo ho to. Nikdo tomu nerozuměl. On to ani nikomu neřekl. Nechával to v sobě. Zabíjelo ho to zevnitř.

Už to ticho nevydržel. Pustil si nahlas hudbu. Basy duněly. Aspoň něco cítil v hrudníku, když už to nebyly ničí city k němu. Vždy mu hudba pomohla. Dnes ne. Poslouchal hodinu. Dvě. Nešlo to. Bylo mu hůře a hůře. Tma houstla. Samota se prohlubovala.

V pokoji byla už zima. Kamna vychladly. Na zemi se povalovaly nedopalky cigaret. Otrhané kousky novinových článků. Na všech byly stejné témata. Vražda. Sebevražda. Smrt. Začouzené stěny. Ve vlhkém vzduchu byl cítit pach plesnivějicích zbytků jídla. Střepy z rozbitého okna. Byly všude. Stejně tak úzkost byla všude.

Popadl střep. přiložil si ho na žílu na předloktí. Začal tlačit. Nic podle jeho očekávání se nedělo. Tlačil více. Střep byl ostrý. Střep pronikl přes kůži. Kůže se rozevřela tak ladně. Ucítil horkou krev valící se z rány. Krev mu tekla po ruce. V jeho očích byl výraz šíleného štěstí. Už žádná samota. Už nikdy. Vše okolo se rozostřilo. Až zmizlo. Konec. Hudba právě dohrála.

Cítil teplý závan větru. Necítil samotu. Cítil štěstí. Nebyla tma. Nebyla zima. Záře ho oslepovala. Jeho nezvyklé oči viděly obrys čehosi nízkého ale mohutného před ním. Okraje se lehce vlnily ve větru. Uslyšel hluboký hlas:“Ne, to není konec. To je nový začátek. Já na Tebe čekám.“

Probral se na zemi. Žádná rána na ruce. Žádná krev. Ptáci venku si pískali veselé melodie. Nevěděl co se stalo. Co byla ta věc před ním. Čí to byl hlas. Byl to jen sen? Byla to skutečnost?

Uslyšel prasknutí střepu pod něčí nohou. Pozdvihl hlavu. Před ním stála dívka v roztrhaném oblečení s obvazy okolo zápěstí a pistolí v pravé ruce. Mířila si na spánek.

On ji řekl: „Ne. To není konec.“

Smích je základem štěstí

NĚKDY se člověk zamiluje do nepravé osoby. Ta dotyčná osoba to necítí stejně nebo to cítí stějně, ale k někomu jinému. Je to smutné. Někdo se trápí. Je lepší být šŤastný že osoba, kterou tak milujeme, je šťastná.

NĚKDY se člověku pod rukama rozpadne něco na čem mu hodně záleželo a hodně pracoval aby to stvořil. V takových chvílích někteří lidé nenávidí celý svět a chtějí to tu zničit. Není lepší být rád za to, že to tu bylo a bylo to krásné? Můžeme …začít tvořit nové.

NĚKDY se člověku rozsype celá budoucnost. Měl plány do budoucna, ale malá událost mu změní budoucnost. Někdo to už nezvládne a jde skočit. Není lepší užít si přítomnost? Není lepší se radovat z toho že ještě žijeme?

VŽDYCKY se musí člověk smát.

VŽDYCKY si člověk musí užít každou chvíli svého života, protože nikdy nevíte kdy to všechno skončí. Musíte se Radovat. Život je pak krásný i když je tu spousta hnusu.

VŽDYCKY se usmívejte a radujte. Rozdávejte smích pro ostatní, kteří neumí najít v tom zlém tu krásu.