Můj život už neměl smysl. V hlavě jsem měl plán jak se zabít….
Najednou jsem se ocitl na jiném místě. Slunce svítilo. Ale nevypadalo jako naše. Bylo o mnoho menší. Byl tu chlad. Šel jsem stále dál. Měl jsem strach co se stane. Najednou země pode mnou, která vypadala jako ušlapaná hlína začala mizet. Slunce ztrácelo barvu. Všechno se jakoby vsávalo do jednoho bodu a ztrácelo tvar i barvu. Už zmizela všechna zem. Začal jsem křičet, ale můj hlas okamžitě mizel v neznámu. Nemohl jsem dýchat. V tu chvíli jsem si uvědomil že nejsem sám. A že jsem udělal mnoho špatného, ale je tu někdo kdo mi s tím pomůže. Rozhodl jsem se jít za ním. Ale jak jsem měl udělat abych se otočil a šel zpět? Začaly mi mizet nohy. Smířil jsem se se smrtí. A byl jsem šťastný že tu existuje někdo kdo mě vysvobodí. Hned jakmile mi proběhla tahle myšlenka proběhla hlavou ucítíl jsem tlak na ruce. Najednou jsem pocítil, že tu je se mnou. Stále. Že mě podrží. Cítil jsem se v tu chvíli tak šťastný. Slunce se vrátilo a bylo nějkrásnější v celém vesmíru. Na zemi nebyla jen hlína ale krásná tráva. Tak zelenou jsem ji nikdy neslyšel. Všude byli motýli a spousta zvěře. Nebe bylo modřejší než u nás na světě. Spostra stromů. Okolo mě tekla řek. Ta voda byla tak krásná. Napil jsem se ji a cítil jsem se nejživější za svých 19 let života. Až potom mi došlo že mě stále někdo drží za ruku. Otočil jsem se abych ho spatřil. Jen jak jsem uviděl tu svíticí ruku všechno to tak krásné i s tou rukou zmizelo. Byl jsem zrovna na cestě do školy. Nebylo to tak krásné jako před pár sekundama, ale ten tlak na mé ruce se přenesl do celého těla věděl jsem že je i tady se mnou, a že jednou příjde čas kdy se s ním setkám znovu a už u něj zůstanu. Chodím s ním stále nikdo ho vedle mě nevidí ale já ho stále cítím. Můj život má smysl. Chci aby co nejvíce lidí mohlo cítit tlak jeho ruky, která vás podrží vždy. Každý má možnost poznat. Jen se pro to musí otevřít a zkusit poznat. Pozná.
