Nejkrásnější den v mém životě

bude krásný den. nebudu mít ten den žádné starosti. bude krásně. vstanu pozdě a budu si říkat jak je svět krásný. že nemusím nic dělat. jen si užívat života. budu šťastný. budu ten den s kamarády. bude mi nejlépe. budu si říkat jak je super že žiju a že mě někdo má rád. ptáci budou zpívat. budu všechny objímat. nebudu chtít konec toho dne. budu hrát na kytaru. budu zpívat. my všichni se budem radovat. všichni co se mnou budete. budeme v parku sedět. na trávě. budeme pít kolu. potom dojde kola a já se rozhodnu zajít pro kolu na náměstí. coca-cola ve skle je totiž nejlepší na oslavní toho dne. když budu v prostřed náměstí nějak se to vše změní. neslyším ptáky. nevidím radující se lidi. není krásně. nebudu tušit čím to je. bude tam stát má bývalá láska. uprostřed. bude vypadat krásně. ale nebezpečně. bude brečet. bude mít hrozivý ustrašený výraz. bude pršet a hodně foukat. budou ji lítat mokré vlasy. znovu se ve mně probudí dávno zapomenutý cit. přijdu blíže a ona opravdu brečí. na náměstí budeme jen my dva. budou lítat bleksy okolo. zeptám se ji co se děje a ona řekne že už nic. že její život nemá cenu. teď si až všimnu že v ruce drží nůž. říká že se chce zabít. že on už s ní není. to je pro mě hned naděje. a tak se jí budu snažit vysvětlit že to není konec světa. že přece žije dál a to je hlavní. že život je krásny. ona ale řekne že už ne. že nemá pro co žít. a že se mi omlouvá. já ji ale nemůžu ztratit. stojím za jejími zády a obejmu ji. už nebrečí. nevzlyká. jsem rád že ji je lépe aspoň na chvíli. chytne mě pevně za ruku a opře se o mě. ucítím takové zajimavé teplo na ruce. déšť přestává. nefouká vítr a vyjde slunce zpoza mraků. to teplo je stále větší. zeptám se ji jestli už ji je lépe. ona neodpoví. najednou cítím že nedýchá. podívám se na ruku abych zjistil co mě to hřálo. je celá od krve. otočím ji a její bezvládné tělo padá. zychytím ji. má bodnutý nůž v břiše. budu řvát. bude opět krásně. nejhezčí den v mém životě se stane nejhorším. vytáhnu nůž z rány. vyteče ještě hodně krve. nemůžu se stále dívat na její mrtvé tělo. nůž bude celý od krve. její oči budou otevřené. udělám ji úsměv na rtech. úsměv zůstane stuhlý. položím se vedle ni. ona bude strašně krásná. mrtvá ale přece krásná. chytnu ji za truku a budu se usmívat. zabodnu si nůž do břicha budu se stále usmívat. půjdu za ní. budeme spolu. nnaše těla budou celé krvavé ležet vedle sebe. oči budeme méít upřené do dálky. oba dva budeme mít úsměv na rtech. budeme se držet za ruce. budeme krásní a vedle nás bude ležet neotevřená skleněná láhev coca-coly.

Loučení.

Je normální den. Slunce svítí. Nic zajímavého se neděje. Loučíte se s přítelem. On něco řekne. To nemůžete pochopit. V hlavě vám proběhne tisíc myšlenek. Nevíte která je ta pravá. Něco udělá. Objímá vás. V těle se chce na ráz pohnout každý sval a něco udělat. Ale nestihne to ani jeden. Zabodne vám hřebík pod levou lopatku. Bolest prostoupí okamžitě celým tělem. Stočíte se směrem za bolestí. Každý sval v těle se stáhne. Cítíte jak vám po zádech teče teplá krev. Kopne vás do břicha. Potom vás zdvihne na nohy. Praští s vámi o autobus u kterého ste před chvíli v poklidu stáli a loučili se. Nevíte kde je nebe, kde je zem, jestli je noc a nebo den. Bolestí omdlíte. Když otevřete očit opět stojíte a vůbec nevíte co se stalo. Autobus už je v dálce. Žádná bolest. Žádná krev. Jen vám strašně buší srdce a netušíte co se stalo. Když se přítele po týdnu zeptáte co to bylo on o ničem neví. Pokaždé když projdete okolo toho místa jako blask opět proletí ta bolest vaším tělem. Přestanete chodit tou cestou. Raději jdete delší cestou, ale to místo vás zraňuje. Ani nevíte proč. Ani to nezjistíte. Do doby než se opět budete loučit s přítelem. Bude to za dlouho. Od toho dne se s ním totiž už neloučíte.

Zmizel a nikdo si nevšiml.

 Znal jsem jednoho kluka. Byl hodně oblíbený. Byl strašně zajímavý. Nebyl stejný jako ostatní. Chodil divně oblíkaný. Barevné oblečení. Míval šílené vlasy. Každy ho poznával z dálky podle vlasů. Holky kolem něj běhaly jako mouchy kolem hovna. Každá se mu chtěla vetřít do přízně. Byl vždycky tak uvolněný. Všechny kolem bavil historkama a tím jak se choval. Jednou jsem s ním mluvil a on říkal, že si lidi říkají jaký je balič a všechno. Všichnio si o něm povidají. Jaký je špatný. Nikdo ho přitom neznal. Nebyl takový. Nikdy žádnou tu holku nebral jako něco víc. Ony jeho ano. Nedělalo mu to dobře. Měl z toho více problémů než užitku. Pak jednou, nevím co se mu stalo, si vlasy ostříhal. Oblékl se jako všichni ostatní. Ztratil se. Nikdo ho už neviděl. Ti co si říkali přátelé zmizeli. Nevěděli kdo to je. Neznali ho. Znali jen že je na ven jinačí. Zbožňovali jej. Ale netušili co se mu honí hlavou. Co by si přál. Jaké jsou jeho sny. Jaké jsou jeho problémy. Nikomu nedošlo že zmizel. Všem se jen zdálo divné že už nepotkávají toho „týpka.“ Chodil dál mezi nima. Ale nikdo si jej nevšiml. Byl jeden z davu. Když se seznamoval s lidma o rok později, říkal své jméno a lidé říkávali kdysi jsem znal člověka co se tak jmenoval. Ale vlastně nevím kdo to byl. Vypadal krutě. Nikdo si nevšiml že zmizel. Nikdo nikdy nezjistil co má uvnitř. Jak mu je smutno. Jak je sám. Celý život. Nikdo? Jeden naštěstí ho znal. Ten kluk si ho nevšímal. Ale jeden člověk mu nakonec pomohl.. Vždycky byl blízko. vždycky podepřel když mu bylo nejhůř. On neříkal ani díky. A šel dál. Myslím že se nakonec spřátelili. Jeho jediný přítel. Všichni ho můžeme mít. Jen ho musíme příjmout. Vždycky tu je. Nedívá se na to jak vypadáme. Ale na to jací jsme. a i když jsme špatní, nevýrazní, nezajímaví on si nás všimne. On o nás ví. On na nás čeká. Nikdo jiný si nevšiml že ten kluk tu není..