Loučení.

Je normální den. Slunce svítí. Nic zajímavého se neděje. Loučíte se s přítelem. On něco řekne. To nemůžete pochopit. V hlavě vám proběhne tisíc myšlenek. Nevíte která je ta pravá. Něco udělá. Objímá vás. V těle se chce na ráz pohnout každý sval a něco udělat. Ale nestihne to ani jeden. Zabodne vám hřebík pod levou lopatku. Bolest prostoupí okamžitě celým tělem. Stočíte se směrem za bolestí. Každý sval v těle se stáhne. Cítíte jak vám po zádech teče teplá krev. Kopne vás do břicha. Potom vás zdvihne na nohy. Praští s vámi o autobus u kterého ste před chvíli v poklidu stáli a loučili se. Nevíte kde je nebe, kde je zem, jestli je noc a nebo den. Bolestí omdlíte. Když otevřete očit opět stojíte a vůbec nevíte co se stalo. Autobus už je v dálce. Žádná bolest. Žádná krev. Jen vám strašně buší srdce a netušíte co se stalo. Když se přítele po týdnu zeptáte co to bylo on o ničem neví. Pokaždé když projdete okolo toho místa jako blask opět proletí ta bolest vaším tělem. Přestanete chodit tou cestou. Raději jdete delší cestou, ale to místo vás zraňuje. Ani nevíte proč. Ani to nezjistíte. Do doby než se opět budete loučit s přítelem. Bude to za dlouho. Od toho dne se s ním totiž už neloučíte.