Zmizel a nikdo si nevšiml.

 Znal jsem jednoho kluka. Byl hodně oblíbený. Byl strašně zajímavý. Nebyl stejný jako ostatní. Chodil divně oblíkaný. Barevné oblečení. Míval šílené vlasy. Každy ho poznával z dálky podle vlasů. Holky kolem něj běhaly jako mouchy kolem hovna. Každá se mu chtěla vetřít do přízně. Byl vždycky tak uvolněný. Všechny kolem bavil historkama a tím jak se choval. Jednou jsem s ním mluvil a on říkal, že si lidi říkají jaký je balič a všechno. Všichnio si o něm povidají. Jaký je špatný. Nikdo ho přitom neznal. Nebyl takový. Nikdy žádnou tu holku nebral jako něco víc. Ony jeho ano. Nedělalo mu to dobře. Měl z toho více problémů než užitku. Pak jednou, nevím co se mu stalo, si vlasy ostříhal. Oblékl se jako všichni ostatní. Ztratil se. Nikdo ho už neviděl. Ti co si říkali přátelé zmizeli. Nevěděli kdo to je. Neznali ho. Znali jen že je na ven jinačí. Zbožňovali jej. Ale netušili co se mu honí hlavou. Co by si přál. Jaké jsou jeho sny. Jaké jsou jeho problémy. Nikomu nedošlo že zmizel. Všem se jen zdálo divné že už nepotkávají toho „týpka.“ Chodil dál mezi nima. Ale nikdo si jej nevšiml. Byl jeden z davu. Když se seznamoval s lidma o rok později, říkal své jméno a lidé říkávali kdysi jsem znal člověka co se tak jmenoval. Ale vlastně nevím kdo to byl. Vypadal krutě. Nikdo si nevšiml že zmizel. Nikdo nikdy nezjistil co má uvnitř. Jak mu je smutno. Jak je sám. Celý život. Nikdo? Jeden naštěstí ho znal. Ten kluk si ho nevšímal. Ale jeden člověk mu nakonec pomohl.. Vždycky byl blízko. vždycky podepřel když mu bylo nejhůř. On neříkal ani díky. A šel dál. Myslím že se nakonec spřátelili. Jeho jediný přítel. Všichni ho můžeme mít. Jen ho musíme příjmout. Vždycky tu je. Nedívá se na to jak vypadáme. Ale na to jací jsme. a i když jsme špatní, nevýrazní, nezajímaví on si nás všimne. On o nás ví. On na nás čeká. Nikdo jiný si nevšiml že ten kluk tu není..