Město zatracení

Je konec listopadu. Pozdě v noci. Město vypadá tak opuštěeně. Cesty k domům zarostlé seschlou trávou. Stromy se zbytky listů šumí v ledovém větru. Mráz mě štípe do tváří a vlasy mi padají do očí. -Jdu sám a mám strach. Ne z tohoto podivného místa, ale z nečeho ce je mnohem blíž. Je to ve mě. Pocit který cítím hluboko v sobě. Někde pod žaludkem. Není to bolest. Je to snad horší. Pocit bezmoci. Nevědomosti. Urazil jsem? Ublížil jsem? Nenáviděl jsem? Miloval jsem? Zabíjel jsem? Nevím co jsem všechno z toho udělal. A nebo víc. Ale vím že s tím nemůžu dělat nic. A tak postupuji dál směrem do neznáma. – Tráva tak krásně šumí. Vidím miliony hvězd. Ten klid. Ten mír. Nikde nikdo. Samota. Strast a utrpení. -Pocit ve mě sílí. Nabývá na moci. S pocitem viny se nedá žít. Ten pocit mě utrápí. Ale nezabije mě.- Už chápu ten klid, mráz, tiho, samota. Je to největší trest. Žít s pocitem viny a sám. Nemám to komu říct. Cesty po který h chodím se opakují. Město nikdy nekončí. Je to město ZATRACENÍ.