Válka tohoto světa

V ruce mám samopal. Okolo mě spousta lidí kteří jsou stejně oblečení. Nemůžu vidět ostře. Nevím moc kde jsem, ale uvědomuju si že všichni jdeme stejným krokem a všichni máme samopaly. Je nás v jedné řadě asi patnáct vedle sebe a za náma je asi dalších dvacet řad. Všechny kroky jdou ve stajném rytmu. Jdeme v ulici kde jsou staré a polorozpadlé baráky. Některé jsou oplocené, jiné zazděné. Jsme po celé šíři ulice. Uprostřed jsou koleje. Je celkem chladno. Asi těsně před začátkem zimy. Kouří se mi od pusy. Už vidím docela ostře, ale moje smysly jsou nějak otupené, připadám si jako bez citu. Někdy když se ráno probudím a mám v sobě takový zvláštní prázdný pocit na chvíli. Tak tak jsem se cítil ale bylo to o mnoho silnější. Asi nic neslyším. Je tu okolo tolik lidí, slyším jen naše kroky. Nějaká melodie mi zní v hlavě, ale víc nic. Jdem pořád dál a před náma se oběvují lidé. Moc nepoznávám tváře, už se stmívá a je jemná mlha. Najednou se mi zbraň v ruce, začne hýbat. Já nechci. Míří na ty lidi. Nemůžu to ovládnout. Moje tělo nemám pod kontrolou. Začínáme střílet. Všichni. Kulky se zavrtávají do oken zakrytých deskami. Kusy roztrhaných starých plakátů jsou všude. Kulky jsou všude. Vystřelené patrony dopadají na zem v tisících. Lidé před náma dopadají na zem mrtví. Někteří ještě nezemřeli, ale smrt mají v očích. Utíkají. Křičí. My střílíme dál. Nic nevnímám. Je to jako sen. Hodně zlý sen. Jsem v tom sám a nic nemůžu dělat. Jsou to lidská jatka. Vcházíme na  náměstí. Je tam spousta lidí. A my jdeme dál jako stroj. Bez slitování. Ale to ne! To jsou mí přátelé. Mí milovaní. Já střílím dál. Vidím jak padají k zemi. Všude je spousta krve a zoufalství. Tolik strachu a bezmoci na jednom místě. Už jen z toho pocitu bych se zbláznil. Ale já ani to nemůžu prožít. Jsem jen stroj. Jdu dál bezcitně střílím. Chodím přes mrtvoly. V uších pořád ta hudba. Není válečná. Není pochodová. Není romantická. Je v ní ale naděje. Nechápu to. To vše je tak beznadějné. Dělám něco co nechi. Zabíjím své přátelé. Nejde to ovlivnit. Jsem tak špatný? Ale v tenhle hrozný moment jsem uviděl jak můj kulomet míří k osobě. K té nejmilovanější. Já v té chvíli se snažím ze všech sil odvrátit. Ale tu moc nemůžu ovlivnit. Jsem v pasti. V ďáblovém sevření. Už to míří přímo na ni. Jsem na pokraji zhroucení. Vychází osudová kulka. Vnímám to tak dokonale. Zbraň najedou můžu zahodit. Jsem volný. Ale vidím to zpomaleně. To mě jěště více ničí. Kulka letí přímo k její hrudi. Ona se mi dívá do očí. Já ji. Tolik lásky a tolik bezmoci. Kulka projíždí tím tělem tak lehce. Vidím, že ji prolomila žebra. Pohled v jejich očích se mění. Už neslyším tu hudbu. Začínám vše vnímat reálně. Ale vnímám hlavně ji. Křičí. Není to jako když křičela u filmu. Nebo když byla naštvaná. Tohle je křik smrti. Svíjí se na zemi. Doběhl jsem k ní a začal ji objímat. Jako bych ji chtěl vrátit. Jako bych to chtěl vzít na sebe. Brečím. Řvu. Objímám ji. Jsem celý od krve. Ale teď už je pozdě. Už to nejde vzít zpět. Nevím co se to stalo. Nevím proč ze mě byl jenom stroj na zabíjení. Musím ji vrátit! Objímám ji tak silně. Musím ji snad umačkat. Ale teď už na tom nesejde. Nemám už nic. Ona bylo to poslední. Zavírám oči a pomalu začínám vzdávat život. On ze mně vyprchává, až nakonec ležím vedle ni jako, kdybych byl taky zastřelen. Začínám být tak klidný. Naprosto bez starostí. Snad jsem šťastný. Klid. Ticho. Tma.

Něco jemně slyším. Ta melodie. Opět hraje v mojí hlavě. Je to melodie naděje. Otvírám oči. Všechno je tak rozostřené. Něco držím v ruce. Je nás mnoho. Střílím. Všichni střílíme. Všichni zabíjíme. Je to tu znova. Opakuje se to. NE! Nemůžu to ovlivnit. Opět na ni mířím. Já nechci! Je to trest? Za co? Ne! Zmáčkl jsem spoušť. Kulka letí přímo na její srdce. Chci jí odpustit pohledem. Chci ji pohledem říct jak moc ji miluji. Pohledem chci vyjádřit, že se omlouvám. Jsem jen stroj na zabíjení. Teď to není úplně stejné jako předtím. Opět to vidím zpomaleně, ale tu melodii pořád slyším. Před ní skáče jakýsi muž. Kulka vletěla do jeho hrudníku. Nevím kdo to je. Ale musí nás hodně milovat když nám dává druhou naději. Když tu smrt vzal na sebe. Stojím tam nehybně ohromen tím co se právě děje. Kulka do něj vletěla, ale žádná krev. Neumřel. Něco ji říká. Stále stojím. Zbláznil jsem se snad? Otáčí se na mě a jde ke mě. Vidím v jeho očích nekonečnou lásku a mír. Přišel ke mně a říká zbav se toho. Teď mi došlo, že pořád držím samopal v ruce. Zahazuju ho. Otírá mi z rukou krev všech těch, které jsem zabil, kterým jsem ublížil, na které jsem byl zlý. Všechno mi odpustil. Všechno ze mě omyl. On tak sladkým, ale přitom hromovým a moudrým hlasem říká: "Já jsem ta Cesta. Já jsem naděje. Já jsem Láska." Není to vše co mi řekl, ale zbytek vám nemůžu říct. Bylo to směřovené výhradně mi a nidky na to nezapomenu Obejmul jsem ho a on mi v náručí zmizel. Je pryč, ale já jsem někdo jiný. Něco je jinak. Je tu nový začátek. Mám v sobě tolik radosti. Bežím k ní. Objímám ji. Brečím. Její vlasy tak voní. Jsme oba dva šťastní. Naplnění radostí a nadějí. Bylo nám to dáno. Prostě si nás vybral. Vybral si, že zrovna ji zachrání. Nevím proč, ale jsem mu strašně vděčný. Nebyl to sen.