Hancock

Nic se mě nemůže dotknout. Nic mi nemůže ublížit. Všechno bylo v naprostém pořádku dokud jsem ji nepotkal. Nevím proč, nebo co se stalo, ale jsem slabý. Moje síla mizí. Pokud mi bude tak blízko jako je teď všechno skončí. Nedokážu si nalhávat, že jsem stále silný. Už ne.. Musím něco udělat. Musím utéct. Bude to bolet. Chvíli. Nakonec začneme nový život.

Hancock   

Skořápka

Necítím bolest, necítím lásku, necítím smutek, necítím radost, necítím štěstí, necítím smůlu, necítím zlost, necítím nic. Nechce se mi brečet, nechce se mi křičet, nechce se mi zpívat, nechce se mi milovat, nechce se mi nenávidět, nechce se mi pokoušet se o cokoliv, nechce se mi malovat. Cítím jen prázdno, zmatek, ale nechce se mi to řešit. Je to tak a musím to brát jako fakt. Nikam nepatřím, nikdo mě nezná, nikdo nezná mou minulost, nikdo nezná mou budoucnost, nikdo neví že ve mně nic není. Nikdo neví proč jsem tak bezcitný, proč jsem tak chladný, já to taky nevím, ale horší je to, že se mi to ani nechce řešit. Moje pocity jsou někde na bodu nula. Jsem jen prázdná skořápka. Lidi k sobě navzájem něco cítí, ale já nejsem schopen cítit cokoliv ke komukoliv, nejsem člověk. Nechce se mi usmívat a nechce se mi mračit se. Nechce se mi přetvařovat se. Už ne.

Válka tohoto světa

V ruce mám samopal. Okolo mě spousta lidí kteří jsou stejně oblečení. Nemůžu vidět ostře. Nevím moc kde jsem, ale uvědomuju si že všichni jdeme stejným krokem a všichni máme samopaly. Je nás v jedné řadě asi patnáct vedle sebe a za náma je asi dalších dvacet řad. Všechny kroky jdou ve stajném rytmu. Jdeme v ulici kde jsou staré a polorozpadlé baráky. Některé jsou oplocené, jiné zazděné. Jsme po celé šíři ulice. Uprostřed jsou koleje. Je celkem chladno. Asi těsně před začátkem zimy. Kouří se mi od pusy. Už vidím docela ostře, ale moje smysly jsou nějak otupené, připadám si jako bez citu. Někdy když se ráno probudím a mám v sobě takový zvláštní prázdný pocit na chvíli. Tak tak jsem se cítil ale bylo to o mnoho silnější. Asi nic neslyším. Je tu okolo tolik lidí, slyším jen naše kroky. Nějaká melodie mi zní v hlavě, ale víc nic. Jdem pořád dál a před náma se oběvují lidé. Moc nepoznávám tváře, už se stmívá a je jemná mlha. Najednou se mi zbraň v ruce, začne hýbat. Já nechci. Míří na ty lidi. Nemůžu to ovládnout. Moje tělo nemám pod kontrolou. Začínáme střílet. Všichni. Kulky se zavrtávají do oken zakrytých deskami. Kusy roztrhaných starých plakátů jsou všude. Kulky jsou všude. Vystřelené patrony dopadají na zem v tisících. Lidé před náma dopadají na zem mrtví. Někteří ještě nezemřeli, ale smrt mají v očích. Utíkají. Křičí. My střílíme dál. Nic nevnímám. Je to jako sen. Hodně zlý sen. Jsem v tom sám a nic nemůžu dělat. Jsou to lidská jatka. Vcházíme na  náměstí. Je tam spousta lidí. A my jdeme dál jako stroj. Bez slitování. Ale to ne! To jsou mí přátelé. Mí milovaní. Já střílím dál. Vidím jak padají k zemi. Všude je spousta krve a zoufalství. Tolik strachu a bezmoci na jednom místě. Už jen z toho pocitu bych se zbláznil. Ale já ani to nemůžu prožít. Jsem jen stroj. Jdu dál bezcitně střílím. Chodím přes mrtvoly. V uších pořád ta hudba. Není válečná. Není pochodová. Není romantická. Je v ní ale naděje. Nechápu to. To vše je tak beznadějné. Dělám něco co nechi. Zabíjím své přátelé. Nejde to ovlivnit. Jsem tak špatný? Ale v tenhle hrozný moment jsem uviděl jak můj kulomet míří k osobě. K té nejmilovanější. Já v té chvíli se snažím ze všech sil odvrátit. Ale tu moc nemůžu ovlivnit. Jsem v pasti. V ďáblovém sevření. Už to míří přímo na ni. Jsem na pokraji zhroucení. Vychází osudová kulka. Vnímám to tak dokonale. Zbraň najedou můžu zahodit. Jsem volný. Ale vidím to zpomaleně. To mě jěště více ničí. Kulka letí přímo k její hrudi. Ona se mi dívá do očí. Já ji. Tolik lásky a tolik bezmoci. Kulka projíždí tím tělem tak lehce. Vidím, že ji prolomila žebra. Pohled v jejich očích se mění. Už neslyším tu hudbu. Začínám vše vnímat reálně. Ale vnímám hlavně ji. Křičí. Není to jako když křičela u filmu. Nebo když byla naštvaná. Tohle je křik smrti. Svíjí se na zemi. Doběhl jsem k ní a začal ji objímat. Jako bych ji chtěl vrátit. Jako bych to chtěl vzít na sebe. Brečím. Řvu. Objímám ji. Jsem celý od krve. Ale teď už je pozdě. Už to nejde vzít zpět. Nevím co se to stalo. Nevím proč ze mě byl jenom stroj na zabíjení. Musím ji vrátit! Objímám ji tak silně. Musím ji snad umačkat. Ale teď už na tom nesejde. Nemám už nic. Ona bylo to poslední. Zavírám oči a pomalu začínám vzdávat život. On ze mně vyprchává, až nakonec ležím vedle ni jako, kdybych byl taky zastřelen. Začínám být tak klidný. Naprosto bez starostí. Snad jsem šťastný. Klid. Ticho. Tma.

Něco jemně slyším. Ta melodie. Opět hraje v mojí hlavě. Je to melodie naděje. Otvírám oči. Všechno je tak rozostřené. Něco držím v ruce. Je nás mnoho. Střílím. Všichni střílíme. Všichni zabíjíme. Je to tu znova. Opakuje se to. NE! Nemůžu to ovlivnit. Opět na ni mířím. Já nechci! Je to trest? Za co? Ne! Zmáčkl jsem spoušť. Kulka letí přímo na její srdce. Chci jí odpustit pohledem. Chci ji pohledem říct jak moc ji miluji. Pohledem chci vyjádřit, že se omlouvám. Jsem jen stroj na zabíjení. Teď to není úplně stejné jako předtím. Opět to vidím zpomaleně, ale tu melodii pořád slyším. Před ní skáče jakýsi muž. Kulka vletěla do jeho hrudníku. Nevím kdo to je. Ale musí nás hodně milovat když nám dává druhou naději. Když tu smrt vzal na sebe. Stojím tam nehybně ohromen tím co se právě děje. Kulka do něj vletěla, ale žádná krev. Neumřel. Něco ji říká. Stále stojím. Zbláznil jsem se snad? Otáčí se na mě a jde ke mě. Vidím v jeho očích nekonečnou lásku a mír. Přišel ke mně a říká zbav se toho. Teď mi došlo, že pořád držím samopal v ruce. Zahazuju ho. Otírá mi z rukou krev všech těch, které jsem zabil, kterým jsem ublížil, na které jsem byl zlý. Všechno mi odpustil. Všechno ze mě omyl. On tak sladkým, ale přitom hromovým a moudrým hlasem říká: "Já jsem ta Cesta. Já jsem naděje. Já jsem Láska." Není to vše co mi řekl, ale zbytek vám nemůžu říct. Bylo to směřovené výhradně mi a nidky na to nezapomenu Obejmul jsem ho a on mi v náručí zmizel. Je pryč, ale já jsem někdo jiný. Něco je jinak. Je tu nový začátek. Mám v sobě tolik radosti. Bežím k ní. Objímám ji. Brečím. Její vlasy tak voní. Jsme oba dva šťastní. Naplnění radostí a nadějí. Bylo nám to dáno. Prostě si nás vybral. Vybral si, že zrovna ji zachrání. Nevím proč, ale jsem mu strašně vděčný. Nebyl to sen.

Stuha.

Jde si ulicí. Spousta lidí okolo něj. Lidi s nim mluví. Znají ho. Střídají se okolo něj. On jen kráčí. Vidí svoji cestu jako oranžovou stuhu na zemi. A jeho kroky jdou klidně jede za druhým. Okolo něj je shon. Spousta lidí. V hlavě mu zní krásná melodie. Je tak spokojený. Co mu chybí. Slastně zavře oči a když je otevře...Všichni jsou pryč. Jen on sám jde po oranžové stužce v centru města. Posteskne si. Nasadí si sluchátka a jde dál.

Je v klubu. Okolo něj je spousta lidí. Oni tancují. Mluví s ním. Zpívají. Je to skvělé. On se raduje a tancuje s nima. Zpívá s nima. Lidí tam je narváno k prasknutí. Ruce už ani nemůže mít u těla. A tak je zdvihá. Všichni mají zdvižené ruce a smějí se. On opisuje oranžovou stuhu ve vzduchu dlaněma. Z radosti zavře oči a když je otevře je tam jen nahals hudba a stuha ve vzduchu. Lidé zmizeli.

Sedí u počítače. Píše mu asi patnáct lidí zároveň. On nestíhá všem odepisovat. Jednotlivé klávesy svítí oranžově. Vždy se rozsvítí. Když ji zmáčkne tak zhasne a rozsvítí se jiná. Prsty mu skáčou po klávesnici jako nikdy dřív. Na uších má sluchátka a poslouchá hudbu. Na chvíli se zasní do hudby a zavře oči. Když je otevře zjistí že si s nikým nepíše. Sedí sám u stolu a prstama si brnká do kláves do rytmu písničky.

Měl opravdu radost? Byla to hudba co ho porvázela? Lidi? Oblíbenost? Radost? Oranžová stužka?

Ráno otevře oči a hned nad sebou vidí oranžovou stužku. Je v pokoji sám. nejsou tam žádní lidí. Počítač je vypnutý. Ale stuha tam je. Lehce se vznáší. To je zajímavé. Najednou směřuje ke knihovně. On ji následuje. Stuha omotala knihu. Starou a tlustou. Začal v té knize číst. Jednotlivá slova začala oranžově svítit. Nemohl se od té doby odtrhnout. První začalo svítit slovo Ježíš. Pak spása. Pak radost. Po chvíli svítila ta kniha celá. Četl ji všude. Četl ji pořád.

Když šel ulicí, všude byli lidi, nemluvili s ním. Když byl v klubu byli tam. Mlčeli a tancovali. Na počítači byli online. Ale nepsali mu. Kde je oranžová stuha? Zmizela. Jediné vodítko zmizelo. Byl sám.

Zdánlivě. Začal si všímat, že sám nějak oranžově svítí. Po pár dnech doslova zářil. Svítil na metry daleko oranžovou barvou. Hudba byla všude. Lidi se s ním nebavili, ale nebyl sám. Ta cesta byla napsaná v něm. Radoval se. I když lidé to nemohli pochopit.

Sám to docela tak nechápe. Jen ví, že oranžová stuha už není všechno. Teď to vše má v srdci.

God's plan

Když začala nová škola zjistil jsem, že nemůžu dělat Fusion ve Frýdku-Místku. Celkem rána pro mě. No a tak jsem si říkal, paráda no, ale tak mohl bych třeba dělat Fusion v Ostravě. Ve čtvrtky mám čas. No, ale co se nestalo. Změnili nám rozvrh. Už i ve čtvrtrek máme do čtvrt na osm. Takže žádný Fusion v Ostravě. Nějakým způsobem mě to všechno odstřihává od Fsuionu a všech těch lidí. To je zajímavé že? Nemůžu dělat nic. Bůh to tak chce. Má plán. Je to těžké, ale mám naději. Vím, že se to děje z určitého důvodu. A tak na druhou stranu to je skvělé.

Apoštol Pavel. Ten dostal nějaký příkaz. A hned to dělal. Šel do měst a říkal lidem evangelium. Když někde byly zavřené dveře tak on se nezhroutil. Neřekl Bůh mě ničí. Neřekl Bůh mi neukazuje cestu. Bůh je proti mně. Řekl: "Aha, tak tady nemůžu jít. OK. Půjdu jinam." A bylo to všechno v pohodě. Tak ho beru jako příklad. Jsou věci v životě. Spousta věcí. Někdy se někdy zavírají dveře, ale zase někde otevírají. Musím je akorát najít. A tak ten zmatek co by to mohlo dělat v mojem životě mám hned uklizený a snažím se hledat cestu dál. Věřím že on mi ukáže cestu.

Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu,nespoléhej se na vlastní rozumnost.Na každém kroku snaž se jej poznávat,on sám tvé stezky urovná.  Přísloví 3,5-6 

Nová Éra?

Poslední rok a půl mého života mě Bůh nejvíce ovlivnil skrze Fusion. Díky němu jsem potkal skvělé přátelé. I ty nejlepší!! Poznal jsem svět zase o kousek více. Bůh mě mění. Ukazuje mi co je špatně v mém životě. Fusionem mě naučil spoustu věcí. Každé úterý. Celý den byl jen o Fusionu. Tolik společných chvil. Spousta stresů. Ale spousta krásných chvil. Všecko se točilo okolo Fusionu. Bylo to krásné.

Oni mě byli schopní rozbrečet!

Teď mi začne škola. Nevychází mi rozvrh. Bůh nechtěl abych v téhlé práci pokračoval. Nechápu proč. Ale Boha mnohdy nepochopíme. Ale přesto věřím, že on má plán. A že to co teď bude má v rukách. Málo lidí zůstalo v mém životě, kteří nemají nic společného s Fusionem. Začíná další období mého života. Bude mi smutno. Úterky budou těžké.

No není to skvělá banda?

Bylo tolik modliteb, aby mi vyšel rozvrh. A on nevyjde. Byl jsem na škole zkusit to ukecat. Modlil jsem se celý ráno předtím. Dny předtím. Nevyšlo. Co?? Jakto? Bůh má s mojim životem nový plán. Já se těším co to bude. Kam mě zavede. Možná to bude ještě těžší než si dokážu představit. Začíná nová éra. On má důvod proč to tak je. A proto jsem vděčný. On nepřipraví zkoušku co nemůžeme zvládnout. On pro mě chce to nejlepší. Všechno co se zatím dělo, i špatného, posunulo mě to dál. Můj život je v jeho rukách.

Za poslední rok a půl jsem se z dítětě stal někým jiným. Nejsem asi ještě dospělým. Ale nikdy jsem nechtěl vyrůst. Pak mi NĚKDO ukázal tenhle verš.

Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory, když jsem však dospěl, s dětinskými názory jsem se rozloučil. 1.Kor. 13:11

Každé životní období je krásné. Pokud máte tenhle smysl života. Mám strach z toho co přijde. Ale vím, že On mě vede. On je má skála. On je moje spasení!

Our God is greater, our God is stronger

God You are higher than any other
Our God is Healer, awesome and power
Our God, Our God... 

And if Our God is for us, then who could ever stop us
And if our God is with us, then what can stand against?

stalo se vám někdy, že jste žili?

stalo se vám někdy, že jste něco dělali, ale nedařilo se to a ani jste nevěděli proč? dělali jste třeba palačinky přesně podle návodu, ale pak byly moc suché, mos mastné, tlusté, moc sladké, trhavé nebo cokoliv?

stalo se vám někdy, že jste skládali puzzle a hledali jste kostečky které do sebe musí zapadnout? skrz ruce vám prošly stovky dílků, ale ani jeden nemohl přesně zapadnout? a přitom jste si byli naprosto jisti, že jste zkusili všechny dílky?

stalo se vám někdy, že jste měli naplánovaný výlet do posledního puntíku, tak aby výlet vyšel jak má a pak ste zjistili že cesta kterou jste si vybrali se opravuje? měli jste s sebou mapu, podle které se dalo jasně najít cestu, ale stejně jste bloudili?

stalo se vám někdy, že všechnno okolo vás fungovalo a vypadalo to skvěle, vy jste byli zdraví, oblíbení, talentovaní, znali jste cestu, ale přece jen bylo něco blbě, protože jste se nedokázali radovat naplno? protože palačinka byla moc tuhá? protože puzzle se nedá složit? protože jste i s mapou ztraceni?

už je šero. a na mapu nevidíte, na recept taky ne. a puzzle? to už vůbec. vemte do ruky baterku a jděte tmou s baterkou v ruce. rozsviťte temnotu.