Město zatracení

Je konec listopadu. Pozdě v noci. Město vypadá tak opuštěeně. Cesty k domům zarostlé seschlou trávou. Stromy se zbytky listů šumí v ledovém větru. Mráz mě štípe do tváří a vlasy mi padají do očí. -Jdu sám a mám strach. Ne z tohoto podivného místa, ale z nečeho ce je mnohem blíž. Je to ve mě. Pocit který cítím hluboko v sobě. Někde pod žaludkem. Není to bolest. Je to snad horší. Pocit bezmoci. Nevědomosti. Urazil jsem? Ublížil jsem? Nenáviděl jsem? Miloval jsem? Zabíjel jsem? Nevím co jsem všechno z toho udělal. A nebo víc. Ale vím že s tím nemůžu dělat nic. A tak postupuji dál směrem do neznáma. – Tráva tak krásně šumí. Vidím miliony hvězd. Ten klid. Ten mír. Nikde nikdo. Samota. Strast a utrpení. -Pocit ve mě sílí. Nabývá na moci. S pocitem viny se nedá žít. Ten pocit mě utrápí. Ale nezabije mě.- Už chápu ten klid, mráz, tiho, samota. Je to největší trest. Žít s pocitem viny a sám. Nemám to komu říct. Cesty po který h chodím se opakují. Město nikdy nekončí. Je to město ZATRACENÍ.

Láska nebo strach?

někdy se člověku stane nevysvětlitelná věc. nepopsatelný pocit. lidé to popisují jako motýlci v břiše. tak to ale není. je to v celém těle. je to krásné. hrozivé. cítíte něco co vás ze vnitř tak naplnilo, že nechcete jíst nechcete pít. Sedíte celý den na místě a posloucháte tu krásnou písničku. myslíte na to co se vlastně teď děje. nevíte? nikdo neví. je to monžá ten nejzajímavější pocit na světě. všechno plyn tak pomalu a zároveň tak rychle. je to něco kvůli čemu jste ochotni zvednout se a jít. jít daleko. strašně moc daleko. je mráz ale vám to nevadí. je déšť ale vám to nevadí. máte úsměv na rtech. vypadá to přenádherně, ale v očích ten strach. proč tam je strach? je v celém těle. bijou se ve vás pocity. to potom cítíte „motýlky“ to se tam rvou ty pocity. strach a láska. nikdy nevíte který vyhraje. sami jste na straně lásky ale bojíte se. začíná opět vyhrávat strach. je to boj. osudový. je krásný. je strašný. člověk se cítí opravdu hrozně. okolní svět chce pomoct. ale nejde to. svět nepomůže. kdo v tom může pomoct? někdo přece jen může. ale ne všichni na to příjdou. někdo má strach požádat o tu pomoc. má strach že nakonec strach zvítězí a ten pocit ztratíte. někteří lidé ztratí a hned hledají ten pocit znovu. dělají to dokola. nikdy se necítí šťastní. někdo ten pocit najde. nechá zvítězit lásku. ten mocit se znásobí. je to největší záplava emocí kterou jste v žiovotě zatím zažili.

když ji vidíte. zastaví se čas. když se usměje zastaví se vaše srdce. když se podíváte do těch očí jste bezbranní. jste nazí. nemáte co tajit. je to pro vás všechno. v tu chvíli je jedno jestli vám hoří byt. jestli padá letadlo. jestli je konec světa. vidíte tu krásu. tu strukturu v oční duhovce. jak se je krásně zvrásněná. hnědé odstiny se přelívají jeden do druhého. uprostřed je tak přesná naprosto černá tečka. okolo je proužek o něco tmavší. když se díváte vidíte že je zvrásněné ale přitom tak hladké. vidíte čočku. když se zatřepotá list a zastíní oko vidíte jak se oko roztáhne aby na vás vidělo. mikroskopické svaly ovládají tu nejkrásnější věc. je to až neuvěřitelné jak to funguje. oko je strtašně křehké. vidíte jak jej pokrývají slzy. velmi tenká vrstvička slz pokrývá oko aby bylo v bezpečí. najednou vás něco přeruší. čas běží tak pomalu že vidíte něco neuvěřitelného. vrchní víčko je zvrásněné ale začíná se hýbat. padá dolů. řasy se prohýbají ve větru když dopadne horní víčko na spodní jemně se k sobě přimáčknout že se i sval v zorničce naproso uvolní a odpočine si. když se oko otvírá víčko táhné jemnou vrstvičku slzy která je opět čistá. a vaše oko je stále v bezpečí. možná spíš to její. když na mě opromluví je to jako by vám někdo ukradl to nejkrásnější nasvětě. a dal vám o mnoho víc. tak krásný hlas. i když je nachlazená jak krásně mluví. hlasivky rozechvívané vzduchem….

máte chuť křičet? křičte. nebraňte se tomu. vykřičte to do světa. ať si lidi myslí že jste blázni. řekně te to dotyčné osobě. vyjřičtě to. otevřte se.

nevím co to znamená, nevím proč to píšu. může za to ona. ta písnička? ta dívka? ta hodina? ta noc? ten vzduch? nebo Bůh? možná za to můžu já. nevím jestli to nepíšu jen pro sebe. dám to na net a zase smažu? možná to přečtu za rok a řeknu si jo to jsem byl divný. nebo to smažu a zapomenu. nebo to přečte někdo koho to změní. nebo se někdo zblázní. někdo se rozbrečí. někdo se zasměje. někdo si na mě bude ukazovat. někdo řekne proč píšu takové blbosti. jestli si myslímž e jsem spisovatel? ne nemyslím. nejsem nic. možná to vypadám že tu jsem ale nejsem nic. někdo si řekne jo ten se jen lituje. možná jo. možná jako jediný to vidím. vidím tu krásu. vidím ji. vidím tu neschopnost. vidím nedosažitelnost. možná jsem jako jediný slepý. možná jsem hluchý. možná nemám co hledat. možná to co hledám mám před nosem. možná bych měl hledat něco. fakt nevím.

vyhraje láska? vyhraje strach? vyhraje někdo? nebo to upadne do zapomění.

Hodiny

tak si sedím na náměstí u sochy, jako obvykle a držím v ruce tu mojí, krásnou, orosenou coca-colu. poslouchám jako obvykle hudbu a jako obvykle pozoruju lidi okolo sebe. opět je krásné počasi, které se dnes nezmění. pálí mě nohy ze slunka. schovám si je do stínu. kdo to tam zná tak z toho teď určitě pochopil, že bylo kolem jedné hodiny. dříve bych byl celý ve stínu a nohy by mě nepálily a později bych se do stínu už nevlezl.

přemýšlím nad tím jak to bude všechno skvělé až spolu budeme mít děti. syn bude hubený po mě a dcerka bude malá po tobě a nejkrásnější oči na světě taky po tobě. budou si spolu hrávat na zahradě. budeme bydlet daleko od lidí. ty o tom ještě nevíš. ale já už to mám připravené. a tak si přemýšlím jak tady na tom náměstí budeme chodívat. budeme se držet za ruce a na každé straně bude jedno naše dítě. nebudou pít colu. je nezdravá. koupíme jim zmrzlinu z peněz, které netuším kde vezmeme. ale budeme se milovat a budeme milovat naše děti. když budu dcerku uspávat a podívám se do jejich očí a vzpomenu si na naše mládí. jak jsme se do sebe zamilovali. bude to nejkrásnější.

jak si tu sedím prochází tu spousta párů. mladí lidé myslící si že spolu budou na věky. ale u každého páru vidím taky čas. čas který se rychle snižuje. u všech vidím kdy jejich láska skončí. ti co procházejí právě teď vypadají opravdu šťastně, ale jejich čas jsou tři hodiny a dvacet osm minut. je to smutné. ještě netuší že se pohádají a rozejdou se. mnoho párů okolo mě prochází a většina má čas nanejvýš do roka. teď prochází jeden pár. jsou to mí přátelé. zdravím je s úsměvem. s velkým úsměvem, protože u nich se čas neodpočítává. Ti spolu zestárnou a zemřou spolu. jsem za ně šťastný. kéž bych viděl více zastavených časů. ubíjí mě ty ostatní mizící sekundy.pravě jsi přišla na kraj náměstí a zase mě nevidíš. jako obvykle. jsi tak malinká že možná nevidíš do středu náměstí kvůli zakřivení země. nebo to je tím že sis nevzala brýle. ty jsi trubka. nenechám tě v tom. jsem u tebe a líbám tě. ach, kdybys věděla jak já tě miluju.

jdeme spolu okolo alberta. tam jak jsou ty velké zrcadlové skla. podívám se na nás. jsme krásní. díky tobě. a jsi oproti mě strašně malinká. jedna věc mě na nás zarazila. stojíme a ty se ptáš jestli se něco stalo. rozhlížím se okolo a pak se dívám na nás. zase se podívám na procházejicí pár. a na nás. nevidím u nás čas. ani stojící, ani odpočítavajicí se. prostě tam není. jsem zmatený, ale pak se podívám na tebe a je mi jasno. říkám ti miluju tě a ty mi odpovídáš. vím, i když nevidím náš čas, že spolu budeme navždy. opravdu navždy. ne do smrti, ale navždy. bude to nejkrásnější věčnost jakou si kdokoliv dokáže představit. miluju tě.

tento příběh je smyšlený a nejsou v něm použity žádné konkrétní osoby ani pocity. pokud se to co je zde napsané stane je to jen náhoda. půjdu tou nejlepší cestou svého a tvého osudu. po zkřížení našich cest se spojí a už nikdy nerozpojí. budeme jedno tělo a jedna duše.

Jedno slovo..

vytáhl jsem si šestku. nevadila mi. šest je stran nakostce. šestka je dobrá. doma je nás šest. pohoda. ale jak jsem slyšel co to pro mě znamená šest zděsil jsem se. dvacet minut jsem byl mimo. nevěděl jsem co mám dělat. trvalo to asi tři hodiny. modlil jsem se. ať to aspoň nějak dopedne. všechno co vyhodíš do vzduchu jednou spadne. buď dobře nebo špatně. Měl jsem tomu věnovat víc? asi ano. ozvalo se: „Adámek“ šel jsem za nima jako na popravu. celou dobu jsem si opakoval „Bože pomoz mi, prosím..“ sedl jsem si a sedělo se mi dobře. jenže když začal mluvit mráz mi začal běhat po zádech. už jsem cítil že to nebude tak jednoduché jak to mělo být. ona se mě nezastala. mluvil snad cizí řečí. nevěděl jsem co po mě chce. co se po mě očekává. všechny ty oči byly upřené na mě. sledovaly každý můj pohyb. všechny byly hladové po mé smrti. čekaly až to pokazím. nesnesl jsem jejich pohled. díval jsem se do papíru co ležel přede mnou na stole. nemohl jsem to ani přečíst. bylo to rozmazané. srdce mi tlouklo asi dvojnásobnou rychlostí než normálně. věděl jsem že teď si buduju cestu. jeden krok vedle a spadnu z útesu dolů. odešel jsem z té místnosti. měl jsem strach. doufal jsem že ona mě podrží. přišel zpět a uslyšel rozsudek. stačil jeden bod. jedno slovo. bylo to jako když vám někdo zarazí motyku do zad a zatočí. zježili se mi všechny chlupy a do očí mi vyhrkly slzy. zjistil jsem že jsem spadl z útesu. naštěstí jsi mě držel Ty. a tak jsem se zvedl oklepal a šel dál. měl jsem plán. mělo to být všechno super. jenže jsem byl vyhozen. že lidi jako já nemají šanci. a že mě nechtějí vidět. ještě tu je jedna možnost. za peníze jde všechno. je to super. ale co moje rodina? jsem sobec. okradl jsem je. nemůžou se teď radovat. kdybych se na to připravil bylo by to jiné? nebo kdyby řekla jedno slovo bylo by to jiné? nevím. jsem špatný. lituju se? že na to nemám, že jsem slabý? ne. mám na to. měl jsem na to. jenže jsem blbec. teď už to nezměním. teĎ už se můžu jen dívat na slzy ostatních. dívat se jak to, co bylo naplánované, mizí. mizí to v dálce a nikdy to nebude. zvoral jsem to. klidně se mi smějte a pomlouvejte. ukazujte si na mě prstem. to je on. ten co se nepřipravil. ten co spadl. pokusím se to vzít jako chlap. se slzama v očích a strašnou bolestí. ale zvládnu to. patří mi to.

Slza

Je mi zima a ležím. Mám zavřené oči a nevím vůbec kde jsem. Je naprosté bezvětří. Slyším šumění vody. Asi jsem někde u moře. Slaný vzduch naplňuje mé plíce. Naposledy si pamatuju cestu do školy. Byl jsem ve vlaku a někdo za mnou přišel… teď jsem tady. Nepamatuju si nic. Pomalu otvírám oči. Sluneční zárře mě pálí do očí. Mhouřím oči abych něco viděl. Ležím na písečné pláži. Nevidím žádnou loď ani obydlí. Nevidím žádnou známku života. Jsem tu naprosto sám. příjde mi jako bych své rodiče a sourozence viděl před dvaceti lety. Nepamatuju si je skoro vůbec. Není mi smutno. Ani nevím o co jsem přišel. Přemýšlím nad tím co tady dělám. Zvedám se a rozhlížím se. Jsem na obrovské pláži. Nevidím ani na jeden konec. Kousek za zády mám obrovské srázy. Když si mé oči zvykly na noc uviděl jsem v dáli molo vedoucí do moře. Je tu až podivný klid. Jdu k molu. Vidím na konci mola nějakou postavu. stojí tam v dálce. Sama. Nevím proč, ale vůbec se nebojím.

Dělám první krok na mole a začínají se zvedat vlny a vítr. To je u moře celkem normální že se mění počasí z minutu na minutu. Jdu pomalu po mole. Postava předemnou se stále nehýbe. Ona vypadá klidně a já jsem klidný. Každým mým krokem se vlny zvětšují. Když jsem asi na dvacet metrů od ní zatáhne se nebe. Pořád jdu rovně bez zaváhání. Chci zjistit kdo to je. Už jsem od ní jen na pár kroků. Začínám byt smutný. Nevím proč. Ale cítím bolest. Vnitřní. Bolí mě duše. říkám si že se vrátím. Otočím se, ale zem nevidím. Jen ten kousek mola, ta postava a já . Nic víc. Plujeme po rozbouřeném moři. Všude okolo je mlha. Voda v moři se změnila. Je černá. Postava je oblečená v tmavém hábitu. Má kapuci přes hlavu.Stoupnu si přímo vedle ní. Nedívám se na ní. Teď už se moře zdvihá do obrovských výšek a fouká silný vítr. Voda se začíná točit ve víru a jeho stěny se zdvihají okolo nás. Molo začíná padat dolů ale my dva nepadáme. Stojíme jakoby na vzduchu. Nefouká na mě vítr. Neslyším zvuk vířící se černé vody. Stojím vedle postavy a čekám co se bude dít dál.Ona zdvihá ruku a já chápu že se mám chytit. Buší mi srdce. Cítím se prázdný a na pokraji života. Nevím co se stane až ji chytím. Ale nemám co ztratit. Chytnu ji. Zvedám pomlau svou ruku a chytám nastavenou ruku…Ucítíl jsem strašnou bolest. Nemohl jsem křičet. nešlo nic dělat. Viděl jsem umírajicí děti v Africe. Vyzáblé. Umirajicí pomalu. na vyhladovění. Viděl jsem teroristy jak zabíjejí otce přímo před očima jejich dětí. Viděl jsem požár způsobený žhářem pro jeho potešení. V ohni byla matka s dětmi. Viděl jsem padajicí mrakodrap plný lidí. Viděl jsem jak vystřelí žena po muži přímo před zrakem jejich malé dcerky. Viděl jsem jak kluk utíká s aktovkou na zádech ze školy před partou kluků s kuličkovkama v ruce. Viděl jsem jak muž kope do svého psa protože neuposlechl rozkaz. viděl jsem jak šéf vyhazuje s křikem podřízené, protože nestihli dokončit zakázku včas. Viděl jsem jak umírá matka v africe na AIDS a všechnu sílu, která ji zbývá dává do úsměvu pro své dvě děti. Viděl jsem jak křičí tisíce lidí. Viděl jsem miliony slz. Viděl jsem umírat stovky lidí. Byla to strašná bolest. Pokusil jsem se ze zavřít oči. Šlo to těžce, ale šlo to.

Už zase vidím. Stále držím onu osobu za ruku. Už nemá kapuci. Je to malý kluk. Křičí. Spíš řve. Takovou silo že rozráží mraky a uklidnil vody. Stojíme opět na mole. Pevně se držíme za ruce. Opět svítí měsíc. Má krátké vlasy. Krásnou tvář. Je malý. Je mladý. Všechno, co jsem teď mohl vidět, on viděl. A viděl toho tisíckrát víc. Cítím to. Otočil se ke mě. Stále mě držel pevně za ruku. Neotevřel pusu, ale děkoval mi. Že už to nezvládal a že jsem mu pomohl zvládnout to. Že konečně zase může jít pomáhat. Měl na tváři slzu. Viděl jsm v jeho modrých očích tu hrůzu kterou prožíval se všemi lidmi. Ale viděl jsem v jeho očích lásku a víru. pustil mě a já jsem omdlel.Vlak drncá a já se koukám z okna. Cítil jsem obrovskou bolest a viděl jsem to co nikdo jiný ne. Jsem ale šťastný. Vím že budeme jednou všichni šťastní. Ukápla mi slza..

Nejkrásnější den v mém životě

bude krásný den. nebudu mít ten den žádné starosti. bude krásně. vstanu pozdě a budu si říkat jak je svět krásný. že nemusím nic dělat. jen si užívat života. budu šťastný. budu ten den s kamarády. bude mi nejlépe. budu si říkat jak je super že žiju a že mě někdo má rád. ptáci budou zpívat. budu všechny objímat. nebudu chtít konec toho dne. budu hrát na kytaru. budu zpívat. my všichni se budem radovat. všichni co se mnou budete. budeme v parku sedět. na trávě. budeme pít kolu. potom dojde kola a já se rozhodnu zajít pro kolu na náměstí. coca-cola ve skle je totiž nejlepší na oslavní toho dne. když budu v prostřed náměstí nějak se to vše změní. neslyším ptáky. nevidím radující se lidi. není krásně. nebudu tušit čím to je. bude tam stát má bývalá láska. uprostřed. bude vypadat krásně. ale nebezpečně. bude brečet. bude mít hrozivý ustrašený výraz. bude pršet a hodně foukat. budou ji lítat mokré vlasy. znovu se ve mně probudí dávno zapomenutý cit. přijdu blíže a ona opravdu brečí. na náměstí budeme jen my dva. budou lítat bleksy okolo. zeptám se ji co se děje a ona řekne že už nic. že její život nemá cenu. teď si až všimnu že v ruce drží nůž. říká že se chce zabít. že on už s ní není. to je pro mě hned naděje. a tak se jí budu snažit vysvětlit že to není konec světa. že přece žije dál a to je hlavní. že život je krásny. ona ale řekne že už ne. že nemá pro co žít. a že se mi omlouvá. já ji ale nemůžu ztratit. stojím za jejími zády a obejmu ji. už nebrečí. nevzlyká. jsem rád že ji je lépe aspoň na chvíli. chytne mě pevně za ruku a opře se o mě. ucítím takové zajimavé teplo na ruce. déšť přestává. nefouká vítr a vyjde slunce zpoza mraků. to teplo je stále větší. zeptám se ji jestli už ji je lépe. ona neodpoví. najednou cítím že nedýchá. podívám se na ruku abych zjistil co mě to hřálo. je celá od krve. otočím ji a její bezvládné tělo padá. zychytím ji. má bodnutý nůž v břiše. budu řvát. bude opět krásně. nejhezčí den v mém životě se stane nejhorším. vytáhnu nůž z rány. vyteče ještě hodně krve. nemůžu se stále dívat na její mrtvé tělo. nůž bude celý od krve. její oči budou otevřené. udělám ji úsměv na rtech. úsměv zůstane stuhlý. položím se vedle ni. ona bude strašně krásná. mrtvá ale přece krásná. chytnu ji za truku a budu se usmívat. zabodnu si nůž do břicha budu se stále usmívat. půjdu za ní. budeme spolu. nnaše těla budou celé krvavé ležet vedle sebe. oči budeme méít upřené do dálky. oba dva budeme mít úsměv na rtech. budeme se držet za ruce. budeme krásní a vedle nás bude ležet neotevřená skleněná láhev coca-coly.

Loučení.

Je normální den. Slunce svítí. Nic zajímavého se neděje. Loučíte se s přítelem. On něco řekne. To nemůžete pochopit. V hlavě vám proběhne tisíc myšlenek. Nevíte která je ta pravá. Něco udělá. Objímá vás. V těle se chce na ráz pohnout každý sval a něco udělat. Ale nestihne to ani jeden. Zabodne vám hřebík pod levou lopatku. Bolest prostoupí okamžitě celým tělem. Stočíte se směrem za bolestí. Každý sval v těle se stáhne. Cítíte jak vám po zádech teče teplá krev. Kopne vás do břicha. Potom vás zdvihne na nohy. Praští s vámi o autobus u kterého ste před chvíli v poklidu stáli a loučili se. Nevíte kde je nebe, kde je zem, jestli je noc a nebo den. Bolestí omdlíte. Když otevřete očit opět stojíte a vůbec nevíte co se stalo. Autobus už je v dálce. Žádná bolest. Žádná krev. Jen vám strašně buší srdce a netušíte co se stalo. Když se přítele po týdnu zeptáte co to bylo on o ničem neví. Pokaždé když projdete okolo toho místa jako blask opět proletí ta bolest vaším tělem. Přestanete chodit tou cestou. Raději jdete delší cestou, ale to místo vás zraňuje. Ani nevíte proč. Ani to nezjistíte. Do doby než se opět budete loučit s přítelem. Bude to za dlouho. Od toho dne se s ním totiž už neloučíte.

Zmizel a nikdo si nevšiml.

 Znal jsem jednoho kluka. Byl hodně oblíbený. Byl strašně zajímavý. Nebyl stejný jako ostatní. Chodil divně oblíkaný. Barevné oblečení. Míval šílené vlasy. Každy ho poznával z dálky podle vlasů. Holky kolem něj běhaly jako mouchy kolem hovna. Každá se mu chtěla vetřít do přízně. Byl vždycky tak uvolněný. Všechny kolem bavil historkama a tím jak se choval. Jednou jsem s ním mluvil a on říkal, že si lidi říkají jaký je balič a všechno. Všichnio si o něm povidají. Jaký je špatný. Nikdo ho přitom neznal. Nebyl takový. Nikdy žádnou tu holku nebral jako něco víc. Ony jeho ano. Nedělalo mu to dobře. Měl z toho více problémů než užitku. Pak jednou, nevím co se mu stalo, si vlasy ostříhal. Oblékl se jako všichni ostatní. Ztratil se. Nikdo ho už neviděl. Ti co si říkali přátelé zmizeli. Nevěděli kdo to je. Neznali ho. Znali jen že je na ven jinačí. Zbožňovali jej. Ale netušili co se mu honí hlavou. Co by si přál. Jaké jsou jeho sny. Jaké jsou jeho problémy. Nikomu nedošlo že zmizel. Všem se jen zdálo divné že už nepotkávají toho „týpka.“ Chodil dál mezi nima. Ale nikdo si jej nevšiml. Byl jeden z davu. Když se seznamoval s lidma o rok později, říkal své jméno a lidé říkávali kdysi jsem znal člověka co se tak jmenoval. Ale vlastně nevím kdo to byl. Vypadal krutě. Nikdo si nevšiml že zmizel. Nikdo nikdy nezjistil co má uvnitř. Jak mu je smutno. Jak je sám. Celý život. Nikdo? Jeden naštěstí ho znal. Ten kluk si ho nevšímal. Ale jeden člověk mu nakonec pomohl.. Vždycky byl blízko. vždycky podepřel když mu bylo nejhůř. On neříkal ani díky. A šel dál. Myslím že se nakonec spřátelili. Jeho jediný přítel. Všichni ho můžeme mít. Jen ho musíme příjmout. Vždycky tu je. Nedívá se na to jak vypadáme. Ale na to jací jsme. a i když jsme špatní, nevýrazní, nezajímaví on si nás všimne. On o nás ví. On na nás čeká. Nikdo jiný si nevšiml že ten kluk tu není..

Záchrana před smrtí.

Můj život už neměl smysl. V hlavě jsem měl plán jak se zabít….

Najednou jsem se ocitl na jiném místě. Slunce svítilo. Ale nevypadalo jako naše. Bylo o mnoho menší. Byl tu chlad. Šel jsem stále dál. Měl jsem strach co se stane. Najednou země pode mnou, která vypadala jako ušlapaná hlína začala mizet. Slunce ztrácelo barvu. Všechno se jakoby vsávalo do jednoho bodu a ztrácelo tvar i barvu. Už zmizela všechna zem. Začal jsem křičet, ale můj hlas okamžitě mizel v neznámu. Nemohl jsem dýchat. V tu chvíli jsem si uvědomil že nejsem sám. A že jsem udělal mnoho špatného, ale je tu někdo kdo mi s tím pomůže. Rozhodl jsem se jít za ním. Ale jak jsem měl udělat abych se otočil a šel zpět? Začaly mi mizet nohy. Smířil jsem se se smrtí. A byl jsem šťastný že tu existuje někdo kdo mě vysvobodí. Hned jakmile mi proběhla tahle myšlenka proběhla hlavou ucítíl jsem tlak na ruce. Najednou jsem pocítil, že tu je se mnou. Stále. Že mě podrží. Cítil jsem se v tu chvíli tak šťastný. Slunce se vrátilo a bylo nějkrásnější v celém vesmíru. Na zemi nebyla jen hlína ale krásná tráva. Tak zelenou jsem ji nikdy neslyšel. Všude byli motýli a spousta zvěře. Nebe bylo modřejší než u nás na světě. Spostra stromů. Okolo mě tekla řek. Ta voda byla tak krásná. Napil jsem se ji a cítil jsem se nejživější za svých 19 let života. Až potom mi došlo že mě stále někdo drží za ruku. Otočil jsem se abych ho spatřil. Jen jak jsem uviděl tu svíticí ruku všechno to tak krásné i s tou rukou zmizelo. Byl jsem zrovna na cestě do školy. Nebylo to tak krásné jako před pár sekundama, ale ten tlak na mé ruce se přenesl do celého těla věděl jsem že je i tady se mnou, a že jednou příjde čas kdy se s ním setkám znovu a už u něj zůstanu. Chodím s ním stále nikdo ho vedle mě nevidí ale já ho stále cítím. Můj život má smysl. Chci aby co nejvíce lidí mohlo cítit tlak jeho ruky, která vás podrží vždy. Každý má možnost poznat. Jen se pro to musí otevřít a zkusit poznat. Pozná.

Jaké to je stát tam, kde stojím já.

Úder srdce… a znovu.. znovu. Stále rychleji. Zrychlený sípavý dech. Nic neslyším. Vlasy padajicí do očí. Nevdím. Výskok. Další úder. Dopad opět na zem. Nevím co se děje. Slyším pouze můj dech a tlukot srdce. A v dálce jakýsi zvuk. Jako v hlubinách moře. Nevím co je za den. Kde to jsem. Proč tu jsem. Nemám strach. Chci se radovat, ale nevím proč. Konečně mi vlyasy odletěly z očí. Uviděl jsem. Všechno se najednou rozjelo v takové rychlosti. Hrála Hdba. Strašně nahlas. Okolo mě spousta lidí. Všichni mají pozvednuté ruce. Já taky. Už vím proč se chci radovat. Okolo mě je asi sto lidí a všichi zpívají a radují se. Ty jiskry v očích. Je to jeden z nejlepších pocitů co znám. Opět jsem ve vzduchu. Vlasy zase v očích. Zapomínám. Nevím co se dějě. Něco křičím. Nevím co. Neslyším to. Mám úsměv na rtech ale nemůžus ním nic dělat. Slyším svůj dech. Uder srdce..A znovu.

Včera potkal smrt

Celou noc nemohl spát. Pořád se budil. Zlé sny ho provázely. Nad ránem ležel s otevřenýma očima na zádech a zlé myšlenky se mu honily v hlavě. „Co bude pak? Co se bude dít? Zvládnu to? Je to zkouška života a smrti. Přežiju? Krev. Smrt. Ticho. Pláč. Bolest. Nemůžu spát. Chci cpát. Když spím budí mě zlé sny. Mám strach, že už se neprobudím“ Ležel tak asi hodinu. Pak se zvedl z postele. Oblékl se. Byla ještě tma. Vyšel ven. Mrholilo. Byla tma. Byl začátek roku, ale sníh nebyl. Lidí bylo venku málo. V dálce viděl muže se psem. Ticho. Jen jeho zlé myšlenky v hlavě. Šel na ono místo. Netušil co ho tam čeká. Ani proč tam jde. Ale musel tam jít. Cítil, že už není cesta zpět. Strachem se mu tak klepala kolena, že se málem neudržel na nohou. Žaludek se mu svíral v křečích. Chladný vzduch byl cítit smrtí. Při každém nádechu mu bylo hůř. Takový pocit nikdy nezažil. Nevěděl co se stane. Bál se nejhoršího. Ale musel tam jít. Došel tam po pár minutách. Podél řeky. Řeka byla klidná jak už dlouho ne. Čekal. Otáčel se. Rozhlížel se. Byla mlha. Neviděl moc do dálky. Čekal že spatří někoho. Netušil koho. Nikdo nepřicházel. Najednou cítil že někdo stojí za ním. Bál se otočit. Mlha zhoustla. neviděl na krok. Otočil se. Nikdo tam nebyl. Jen strašný chlad. Cítil jak dýchá. Přímo před ním někdo musel stát. On ho neviděl. Jeho dech byl tak klidný. A tak chladný. Zvedl se vítr. Najednou měl chlad z jeho dechu v celém těle. ve všech konečcích prstů to cítil. V celém těle to cítil. Všude ji cítil. Cítil SMRT! Cítil že odešla. Už to nevydržel. Pozvracel se. Neviděl žádnou krev. Ani bolest. Ani utrpení. Jen cítil smrt. Mlha rychle prořídla. Venku už bylo živěji. Auta jezdila. Bylo pár minut před rozedněním. Šel domů. “ Příjde znova? Přežiji to? Usnu dnes večer? Probudím se Mám Strach. Bolest. Krev. Utrpení. Pláč. SMRT“

Důvod pádu - NEZNÁMÝ

Chvili si myslel že poletí. Potom zjistil že mu odstřelili motor. Chybička v plánu letu. Možná ta chyba byl důvod letu. Důvod udělal chybu. Nikdo není neomylný. Ale udělat chybu záměrně. To byla vlastně plánovaná nehoda letadla.
Letadlo začalo klesat. Snažil se letět vzhůru, nebo aspoň zbrzdit pád. Nešlo to. Byl moc vysoko. A na přetížení se pokazil i druhý motor. Letadlo klesalo volným pádem. Všechny krásné chvíle co zažil si promítal před očima. Měl krásný pocit. Nechtěl zemřít. Ale byl šťastný. Po pár minutách pádu se podíval na palubní desku. Blikala tam kontrolka.
Na ní byl obrázek padáku pod sedadlem.
Letadlo se roztříštilo. Jako první na zem dopadala kabina pilota. palubní deska se prolomila a jemu projel nosník břichem. Horká krev mu vytékala z břicha. Vše viděl tak pomalu a jasně. Střepy mu lítaly okolo hlavy. Výbuch nádrží benzínu nastal nějakou dobu po propíchnutí břicha. Už čekal jen na plameny. Miloval svět. Nechtěl zemřít. Prohlížel si jak mu hoří ruka. Nešlo to zastavit. Ani urychlit. Nekřičel. Užíval si poslední okamžiky na tom krásném světě.
Byla to záměrná chyba důvodu letu. Jemu to nikdy nedojde. Nikdy nezjistí jak on miloval svět. A nikdy npocítí jaké je to umírat tak pomalu.

Láska

Láska.

CO pro mě znamená slovo láska? Láska je základ života. Může to být láska bratrská, nebo rodičovská, nebo ta, kterou dnešní mladí lidé nejvíc řeší a to ta partnerská. Láska dokáže přinášet štěstí, ale taky hodně ublížit.

Dám vám příklad. Chlapec pozná dívku. (Dobrý začátek, že  ) Zjistí že je úžasná. Ztrácí se v jejích očích. Ona ho může klidně urážet ale jemu to je jedno. Je zaslepený. Je to krásný pocit. Do života vám příjde taková lehkost. Ona se z něj jen rozplývá. Navzájem si lichotí. Skládají si poklony. Hádají se a bijou se, ale oba ví že to nemyslí vážně. On se ji strašně rád dotýká. Dotýká se ji náhodou. Ať to není moc nápadné. Když se ji dotkne prochází jim vlna rozkoši. Pošťuchují se. Ten den se zamilovali.

Navzájem si to hned neřeknou. Trvá to nějakou dobu. Pokračuje to podle stejného scénáře. Tráví spolu mnoho času. Strašně si rozumí. Ona je pro něj ta nejkrásnější na světě. Potom ji polechtá nebo ji naoko shodí ale ona se ho přitom chytne za ruku. On ji už nepustí. A tak si hrají s prsty v parku na lavičce a povídají si. Oba jsou plní napětí. Jsou to strašně zajímavé okamžiky. Potom se jejich pohledy spojí. Dívají si sobě navzájem do očí. A políbí se. To je nejemotivnější zážitek co zatím mezi nimy byl. Jakoby jimi prošel elektrický proud. Vlna slasti a rozkoše.

Toto se denodenně opakuje. Chodí spolu. Navzájem si říkají jak se mají rádi. Poznávají toho druhého víc a víc. Po nocích nemyslí na nic jiného než na toho druhého. Svět je tak krásný. Bezproblémový. Barvy jakoby byly sytější. Počasí příjemnější. I když jsou sami hřeje je pocit že ten druhý na něj myslí aŤ je kdekoliv. Po nějaké době kluk řekne: „MIluju tě.“ Ona mu na to tak stejně odpoví.

Ano to vypadá na lásku. Ale je to láska? Myslím si že toto je zamilovanost. Hormony si dělají co chtějí. My to neovládáme a myslíme si že to je ten pravý. Je to pravda? Možná ano. Ale pravá láska nastane později. Až příjdou zlé časy. Zkoušky, které musí ten pár zvládnout. Že je jeden pro druhého udělat cokoliv. Potom se dá mluvit o pravé lásce.

Mnohdy si myslíme že to je ten pravý. Potom příjde složitější období při kterém se rozejdete. To byly jen hormony. A vy si nechcete připustit že to není tak růžové. A tak se rozejdete. Vztah a láska. To jsou vzájemn kompromisy. Pochopení a důvěra druhému. Vždycky bude nějaká věc která na druhém nebude ideální. Ale vše je na vzájemné domluvě. A pokud se ti dva doopravdy milují tak se nějak dohodnou, že budou šťastní oba.

Láska je silné slovo, které v dnešní době ztrácí význam. To mě dost mrzí. Jediným lekem proti tomuto smutku a vlastně proti všem smutkům je láska. Společně vše překonáme. Žádný problém není sdost velký aby nám rozbil to krásné co již tak dlouho budujeme.

Ztracení

Bylo tam spousta lidí. Hlava na hlavě. Všichni křičeli. Pískali. Všude spousta světel. Výbuchů. Lidé s flaškami v ruce se radovali. Jásali. Ale pro něj vše bylo jak ve filmu s vypnutým z vukem. Neradoval se. Nekřičel radostí. Vše okolo něj se motalo. Byl zmatený. V tichu se prodílal davy lidí. Doufal že spatří to co chce. Že spatří ji s otevřenou náručí. Po dlouhé chvíli hledání si myslel že ji neuvidí. Že je konec. Ale zahlídl ji. Radostí mu poskočilo srdce. Viiděl ji mezi lidma. Prodíral se k ní. Když ji měl zcela na očích viděl, že se objímá s nějakým chlapcem. Že mu šeptaÁ cosi do ucha. Vypadala tak….zamilovaně. To byla rána. Najednou slyšel všechen ten hluk. Lidi dál křičeli. Radovali se. Mohl s nimi, ale jemu se zhroutil celý svět. Byl jako omámený. Prodral se z davu ven. Jeho tělo jakoby nebylo jeho. Ale byl pryč. Lidé už ho potom nespatřili.